Normalita

Normalita (z lat. normalis, vyměřený úhelnicí, pravidelný) v sociologii vystupuje především jako protiklad anomie, jako stav, kdy jednotlivci, skupiny či celá společnost přiměřeně respektují ustavené systémy hodnot a norem.

Podobně jako v psychologii lze normalitu chápat v užším smyslu jako pouhou absenci úchylky, či v širším smyslu jako výraz optimálního stavu organismu či systému. I když se různé kultury ve svém pojetí normálního a nenormálního výrazně liší, žádná z nich nebývá ochotna tolerovat výraznější odchylky od svého vlastního standardu. V tomto smyslu se k sobě přibližuje statisticky funkční a normativní význam normality.

Za anomickou můžeme naopak označit tu společnost, které chybí normalita buď ve smyslu statistickém (příliš velký počet členů překračuje platné normy), nebo ve smyslu funkčním (existující formy působí kontraproduktivně, rozkládají systém, místo aby ho pomáhaly udržovat), či konečně ve smyslu normativním (normy dané společností nejsou v souladu s našimi vlastními normami a hodnotami).

Zaměňování a směšování různých významů normality bývá doprovodným rysem ideologického myšlení. Tak například egocentrismus nahrazuje funkční pojetí normality normativním, zatímco konzervativní funkcionalismus má tendenci zaměňovat normalitu statistickou normalitou funkční. Obecně lze optimální míru normality sociálního systému umístit do prostoru ohraničeného na jedné straně stavem anomickým, na straně druhé terorem zbytnělé sociální či státní kontroly.^[1][2]